Vystudovala jsem střední pedagogickou školu. Už jako malá holka jsem chtěla pracovat s dětmi. Po střední škole jsem rok učila na základní škole jako učitelka a zároveň pracovala jako učitelka zobcové sopránové a altové flétny na Základní umělecké škole. Při práci jsem se připravovala na přijímací zkoušky na vysokou školu. Oborem, který jsem vystudovala, bylo Učitelství pro první stupeň se specializací speciální pedagogika. Při studiu mě nejvíce ovlivnil profesor PhDr. Vladimír Václavík, Ph.D., který nás zavedl do tajů různých pedagogických směrů. A ač v té době v ČR žádné alternativní přístupy ve výuce šanci neměly, fakulta nám zprostředkovala vhled do “jiné” výuky v rámci stáží v Holandsku. Byla to tak silná zkušenost, že už nebyla cesta zpět k “tradiční škole”. Po ukončení studií však nebylo moc škol, kde bych mohla realizovat to, co jsem se naučila a čemu věřila. V rámci státní školy, kde jsem pracovala, a kde pan ředitel byl velmi nakloněn změnám ve škole, jsem prováděla své žáky od druhé třídy. Tato třída se stala žádanou, rodiče tlačili na přehlášení dětí z ostatních tříd do té mé a já se tak stala sice oblíbenou mezi žáky a rodiči, nicméně černou ovcí sborovny.
Ze školství jsem odešla do velké investiční skupiny, kde jsem spravovala portfolio nemovitostí a investic. Na starosti jsem tak měla tým cca 20 lidí. Nikdy jsem však zcela nezanevřela na myšlenku, že se do školy jednou vrátím. Dál jsem se vzdělávala, supervizovala jsem nově vznikající školky, v montessori pedagogice a respektujícím přístupu jsem podstoupila řadů tréninků.
Když pak se mi narodila moje dcera, touha vrátit se k dětem byla ještě silnější. Otevřela jsem první montessori mateřskou školu. Jestli se nepletu, byla to druhá montessori mateřská škola zapsaná do rejstříku MŠMT. Pamatuji si, že při procesu zápisu se na mě jedna z referentek ohradila se slovy: “To opravdu myslíte, že vás zapíšeme? Děti se mají ve školce něco naučit, ne si jen hrát.” V tu chvíli mi bylo jasné, že o montessori systému tato paní neví vůbec nic. Přesto jsem to nevzdala a vše se podařilo. Celé roky se mě rodiče ptali pokaždé, když mělo opouštět jejich dítě dveře naší školky a vstoupit do základní školy: “Proč neotevřete základní školu?” Nahlas vlastně vyslovovali to, co jsem měla uvnitř. Tu chuť jít dál. A tak se začala rodit “šuplíková škola”. Šuplíková proto, že školní vzdělávací program pro moji vysněnou školu byl na světě. Neměla jsem ale prostory, kde bych ji mohla realizovat. Obcházela jsem státní školy s prosíkem o vyčlenění pár tříd na začátek. Školy však samy bojovaly s kapacitou a tak jsem nebyla úspěšná. Hledala jsem i pozemky pro stavbu školy, ale žádné místo nebylo to pravé. Až městská část vypsala výběrové řízení na pronájem Hostavického zámku a já věděla, že to je to místo. Místo, které se mnou rezonuje a dokonale zapadá jako poslední dílek puzzle do mého obrazu školy. Stalo se, že jsme se stali výherci výběrového řízení a tak před námi bylo ještě hodně práce. Za rok zrekonstruovat prostor nebyla žádná legrace. Opět jsme měli velké štěstí na architekty, designera i stavaře. Všichni odváděli skvělou práci a tak 3.9. jsme ve škole poprvé přivítali školáky a jejich rodiče.
„Vítám chybu jako přirozenou součást
procesu učení a příležitosti k růstu.”