Andrea Limberská

Vyučující španělského jazyka

Věřím, že učení se cizímu jazyku není jen o slovíčkách a větách – je to cesta k větší otevřenosti, respektu a sebevědomí. A také k poznání toho, jak rozmanitý a barevný svět kolem nás je.

Vystudovala jsem učitelství francouzštiny na ZČU v Plzni, mé další jazykové a pedagogické zázemí pochází z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde jsem se během studia filologie francouzštiny, dostala i ke španělštině a díky ní se mi otevřely další dveře k poznávání nových kultur a lidí. Své znalosti jsem prohlubovala také během stáží v Belgii (Université de Liège) a Lucembursku (Université du Luxembourg), zde jsem měla možnost být součástí mezinárodního jazykového vzdělávání. Cizí jazyk jsem poté vyučovala na základní i střední škole.

Ve výuce se snažím propojit jazyk s každodenním životem, příběhy a kulturou. Usiluji o to, aby se žáci nebáli mluvit, klást otázky a objevovat krásu cizího jazyka s chutí a zvědavostí. Mým cílem je vytvořit bezpečný prostor, kde chybování je součástí učení a kde má každý žák šanci najít si svou vlastní cestu k jazyku.

Přijímá sebe i ostatní takové, jací jsou tady a teď.

Přijímat vše, jak je, a rozlišovat, co mohu a mám měnit a co mám naopak u sebe i jiných přijímat a respektovat, je velmi pokročilá dovednost i pro dospělé. Jsme si toho vědomi. Jsme ale také přesvědčeni, že je to něco, čemu se musíme od mala učit – a co svým způsobem otevírá i uzavírá celý náš šestnáctibodový profil. To je také důvodem, proč vedeme děti k vnímavosti k sobě i druhým. 

Nechtějme být všichni stejní, važme si svých darů a talentů, své jedinečnosti, vnímejme, jak se zrovna kdo z nás cítí, uvědomujme si, že nejsme středem vesmíru, a přesto jsme důležití. Dávejme si navzájem prostor a pochopení a naučme se žít v souladu sami se sebou i s ostatními! Každý z nás se může (téměř vždy) cítit dobře tam, kde je, a takový, jaký je. Všemu tomu učíme sebe i děti na malých i větších situacích všedního dne, neboť z malých věcí se skládá celý lidský život.

Poznává své silné i slabé stránky. Silné stránky využívá ve svůj prospěch i ve prospěch ostatních, se slabými se učí pracovat.

Na sebepřijetí, které je jádrem prvního bodu žákovského profilu, navazuje sebepoznání, včetně poznávání svých silných a slabých stránek. Jejich uvědomění dětem pomáhá v dalším rozvoji, může posílit efektivitu procesu učení a nakonec i významně přispět ke vhodné volbě střední školy. Záleží nám také na tom, aby žáci silné stránky zodpovědně využívali nejen ve svůj prospěch, ale také ve prospěch ostatních. Prvek spolupráce pak zdůrazňujeme i u nakládání se stránkami slabými – nejsme jen jednotlivci, tvoříme společnost, vzájemně se doplňujeme a každý z nás má svá silná místa a své slabiny. Společně jsme silnější. 

Jak žáky podporujeme v jejich sebepoznání? Průběžným formativním hodnocením, podporou v sebehodnocení i v dávání a přijímání vrstevnické zpětné vazby. Žáci si průběžně vytvářejí portfolia, do kterých si ukládají jednotlivé učební materiály i důkazy o učení. Výsledky svého učení, svůj pokrok prezentují minimálně dvakrát ročně v rámci tripartitních schůzek (dítě – rodič – průvodce). Prostor pro sebepoznání v různorodých situacích nabízí také činnost spolků (environmentální, komunitní, mediální, technologický) i samotná volba zaměření spolku, dále také třídní kruhy (věnující se především osobnostně-sociálnímu rozvoji, tématům z oblasti výchovného poradenství i primární prevenci) i časté zapojení do skupinové práce, v rámci které si žáci zkoušejí nejrůznější role. Nebráníme se však ani ověřování znalostí v různých podobách. I to je jednou z cest, pracuje-li se s ním uvědoměle, jak děti získávají zpětnou vazbu na své talenty i na svou práci a úsilí do ní vložené. Nakonec v tzv. uzlových bodech (3., 5., 7., 9. třída) procházejí žáci národním testováním, které jim také může přinést cenné informace, především pro další volbu studijní a profesní dráhy.

Silné stránky rozvíjíme. Nabízíme prostor čelit výzvám, mířit na vyšší úroveň znalostí či dovedností a prozkoumávat další témata navazující na oblast hlubšího zájmu. Každý se může rozletět tak daleko, kam v danou chvíli chce a dokáže. A to nejen při vyučování samotném, ale i v rámci navazujících volnočasových aktivit.

Slabé stránky opracováváme. Rozhodně je nenecháváme ležet zcela ladem, protože ze zkušenosti víme, že kompetence, které nebyly rozvinuty alespoň na minimální nutnou úroveň, mohou výrazně brzdit děti v procesu učení i v další studijní a kariérní cestě.

Vnímá učení se jako pestrý, nikdy nekončící proces probíhající ve škole i mimo ni.

Učení není jen čas strávený ve škole, hodiny zapsané v rozvrhu, pouze čeština, matematika nebo angličtina – ve výuce se věnujeme různorodým činnostem a vyrážíme se učit i mimo budovu školy. Navštěvujeme různé organizace (muzea, divadla, knihovny), akce (vzdělávací programy, výstavy, představení), učíme se v přírodě (v parku Pilská nebo v Čihadlech) i ve městě (v blízkém okolí školy či v centru Prahy). Jindy naopak odborníci, ať už jednotlivci či zástupci firem a organizací, přicházejí s něčím novým a zajímavým k nám; mnohdy takto na návštěvu do výuky dorazí i některý z rodičů. A ač se to možná nezdá, k obrovskému množství učících momentů dochází i v rámci příprav a realizace nejrůznějších komunitních akcí, například Masopustu, Noci s Andersenem, Vánočního jarmarku, Zahradní slavnosti nebo Tržiště. Zkrátka děti se učí, že se všichni učíme všude a stále. A my s nimi.

Klasické školní předměty spojujeme do větších celků (například humanitní a přírodovědný seminář). Snažíme se vycházet dětem vstříc, individualizovat a umožňovat jim tak jít za svými zájmy. Dílem se to děje ve všech předmětech, nejvíce pak v rámci společných třídních aktivit a v činnosti spolků. V těch se důraz klade na svobodnou volbu oblasti a tématu, což dětem pomáhá vyrovnat se s nelehkými principy projektového myšlení. Děti vidí, že když se chtějí v určité oblasti rozvíjet, musí pro to také něco udělat, protože samo nadšení mnohdy nestačí. Občas musí udělat i něco, co je stojí hodně sil – tady se zase učí, že se hodí si kroky naplánovat, aby je zběsilé neřízené snažení rychle nekatapultovalo k neúspěchu. A v neposlední řadě je u nás vlídně a hravě učící i družina, nemluvě o celé řadě odpoledních kroužků. 

Učení jednoduše nemá hranic. I když se někdy učíme raději, jindy méně, přece se ale rozvíjíme stále. Věříme, že díky našemu modelu výuky, který významně akcentuje nejen znalosti, ale také kompetence zahrnující v sobě postoje a hodnoty, vycházejí děti ze základní školy s nastavením, že učení není přítomno jen ve škole a že ve škole není jen (někdy nudné) učení.

S ohledem na své aktuální možnosti přebírá zodpovědnost za své učení. Uvědomuje si svůj učební styl a podle něj volí nejvhodnější způsoby učení.

Všichni víme, že zdravá zodpovědnost je pro lidský život důležitá. Plním své povinnosti, dodržím termín, když něco slíbím, ostatní se na mě mohou spolehnout. A já zase na ně. Než děti dosáhnou takové úrovně zodpovědnosti, uplyne mnohdy celá základní školní docházka. Každý jsme jiný, u někoho to jde rychleji, u jiného pomaleji. Důležité je, že u všech je to nejen otázka vrozeného nadání, ale i formování. Rodiči, školou, v kroužcích, …

My v Be Open od první třídy krůček po krůčku předáváme dětem zodpovědnost za jejich školní práci. Nejprve jsou úkoly jednoduché a s kratičkým termínem, při samostatné práci nabízíme dopomoc, je-li třeba, rychle následuje (samostatná, vzájemná, společná) kontrola, a nakonec ocenění dobře vykonané práce, konstruktivní a vlídná zpětná vazba. 

Co je u předávání zodpovědnosti za vlastní učení (a konání vůbec) podle nás nejpodstatnější? Předávat ji v krocích a s dopomocí, nenechat děti se topit, ale navádět je tak, jak každé z nich potřebuje.

Stejně tak se každý z nás jinak učí: jsme více vizuální typ, auditivní typ, haptický typ, máme rychlejší tempo, pomalejší tempo, trénovanější či méně trénovanou paměť – a podle toho nám také více či méně vyhovují různé formy práce, metody a učební styly. Ve škole se děti o tom nejvhodnějším pro sebe dozvídají zejména při reflektování školních aktivit hned v průběhu hodiny či na jejím konci, při sebehodnocení a také při následných individuálních a tripartitních rozhovorech. Tam se ohlížíme a plánujeme, jak v případě daného dítěte postupovat co nejlépe.

Jak se děti mezi první a devátou třídou postupně rozvíjejí, získávají větší svobodu, zároveň však musí být připraveny nést větší zodpovědnost, protože rostou i na ně kladené nároky. Můžeme si představit posun hned po několika osách. Prodlužují se časové dotace jednotlivých aktivit, prodlužují se termíny pro dokončení větších úkolů, zvyšuje se komplexita projektů, roste důležitost vrstevnické zpětné vazby i sebehodnocení.

V ideálním případě má dítě na konci základní školy představu, jak se mu učí dobře a jak ne, jaké prostředí je pro jeho učení optimální, a dokáže si – přiměřeně svému založení – organizovat práci, sledovat termíny a samostatně nakládat s časem.

Aktivně si vytváří podmínky pro soustředěnou činnost. Hledá rovnováhu mezi prací a odpočinkem.

Mám-li převzít zodpovědnost za své učení, je schopnost vytvořit si podmínky pro soustředěnou práci klíčová. I v tomto případě děti formujeme především reflektováním jednotlivých činností: Jak se mi dnes pracovalo? Co mě posouvalo vpřed? Co mi v dokončení úkolu bránilo? Jaké úsilí jsem do své činnosti vložil/a? Co udělám příště jinak? 

Častým zaměřováním se na tyto otázky, nejen ve společných reflexích na konci hodin/bloků, si děti postupně uvědomují, v čem je jim dobře, a co jim naopak v soustředěné práci brání. Výhodou tohoto přístupu je i to, že dospělí nemusí poukazovat na nezdary, dítě si na to přijde (ve většině případů) samo – což významně podpoří jeho vnitřní chuť a odhodlanost ke změně. 

Jako u všeho: Čím dříve s tím začneme, tím lépe tento princip funguje, a proto reflektujeme už od první třídy!

Náš způsob výuky poskytuje dětem více svobody a volnosti projevu v průběhu hodin/bloků i celého dne. Vyzýváme děti, aby – tak jako i my dospělí v ZŠ Be Open – mluvily o svých pocitech, energii, únavě a snažíme se tomu jejich aktivity přizpůsobovat. Děti tak mohou vidět, že nikdo z nás nemá každý den stejný potenciál k učení a že je důležité svůj aktuální stav zohledňovat. Všude ale musí být rovnováha: I to, že občas musím zatnout zuby a něco dodělat, je schopnost, kterou budou děti jednou potřebovat. A proto se dennodenně snažíme učit děti obojí: někdy ještě chviličku vydržet a něco dotáhnout a jindy zase pochopit, že dnes to nejde a už nutně potřebuji odpočinek, protože má práce nikam nevede. 

Pevně věříme, že se tak (nejen) děti naučí na jedné straně intenzivně a soustředěně pracovat a na straně druhé skutečně odpočívat. 

Závěrem: Všichni si uvědomujeme, že tento bod se zdaleka netýká jen dětí. Avšak pusťme se společně s dětmi do něj a buďme jim dobrým příkladem.

Dokáže si vhodným způsobem říci o pomoc. Nabízí pomoc druhým.

Říkání si o pomoc je součástí našeho osobnostního, leč minimálně dílem výchovou získaného nastavení. Asi bychom ho snadno mohli přidat k minulému bodu (číslo 5), věnovanému práci s časem a podmínkami pro učení. Přece jsme se ale rozhodli ponechat ho zvlášť, a to proto, že pro velkou většinu z nás (nejen dětí, ale i dospělých) není toto téma lehké. Stále je v naší společnosti zakořeněn vzorec, který říká: „Prosbou o pomoc vyjadřuješ slabost, nedělej to, shodíš se před ostatními.“ Na druhé straně tu máme až trochu přehnaný výrok: „Raduj se ze svých chyb!“, který v inovativním školství v posledních letech významně rezonuje a je důkazem toho, jak moc jako společnost potřebujeme v tomto ohledu změnu.

Chybovat a říkat si o pomoc je lidské a v procesu učení žádoucí. Tuto základní myšlenku se svým přístupem ve škole Be Open snažíme podpořit. Oba aspekty – jak chybování, tak i říkání si o pomoc – vyžadují nejméně dvě klíčové podmínky: bezpečí a důvěru. Vím, že si o pomoc mohu říci, že mě nikdo neshodí, budu pochopen/a a nebudou se mi smát spolužáci. Jako škola dokážeme zajistit část, ta druhá je velkou měrou i na dětech a jejich rodičích. My můžeme poskytnout bezpečné prostředí, ve kterém děti bez přehnaného hodnocení vedeme citlivě jejich vlastní cestou k růstu. Dokážeme připravovat dětem, které to potřebují, individualizované materiály tak, aby se učily co nejefektivněji a cítily, že mají na to třeba i náročné téma zvládnout. Snažíme se ukazovat, že naše jinakost v žádném případě není důvod k posměškům. Ovšem právě toto zdaleka nemáme v ruce jen my ve škole. Děti formuje nejen jejich třída a škola, ale i atmosféra v kroužcích, při sportovních tréninzích či v různých vrstevnických skupinách a – samozřejmě i naladění rodin, nejen těch úzkých, ale i širších. Přijímat ostatní nás v důsledku učí i celkové nastavení společnosti. Uvědomujeme si, že platí: „Jsem-li chápán, chápu, jsem-li vysmívám, vysmívám se.“ My dospělí – učitelé i rodiče – jsme pro děti přirozeným vzorem a děti často zrcadlí naše chování. Nejde až tolik o to, co říkáme, ale o to, co děláme.

Nabízet pomoc druhým je dovednost snad ještě o level vyšší. V některých z nás je touha pomáhat velká, v jiných menší, všichni ale spolupráci a někdy i podporu potřebujeme. Ke zdravému napomáhání si vede v naší škole především samotné nabízení pomoci od průvodců a vrstevnicky spolupráce při skupinových aktivitách v hodinách a nejvíce pak projektová práce ve spolcích. Někdy děti necháváme, aby si role ve skupinách rozdělily samy (a poté si zreflektovaly, jak to šlo, co funguje a co ne), jindy je do konkrétních rolí stavíme. V reflexi pak dětem nabízíme otázky: Držím se své role? Nezasahuji, kam nemám? Pomohu, je-li to třeba? Vstupuji do role neaktivního spolužáka, abych zachránil naši práci? Je to pomoc? Mohl bych pomáhat jinak a účinněji s ohledem na sebe? 

Pomáhat je rozhodně důležité, a proto k tomu také děti vedeme, stejně důležitá je ale i dovednost udržet si své hranice; nabízet pomoc až k vlastnímu vyčerpání by společnosti moc neprospělo. Pomáhejme tedy nejen ostatním, ale i sobě, přijímejme pomoc, nabízejmě pomoc a učme se beze strachu.

Pracuje poučeně s informacemi, kriticky je hodnotí, přemýšlí v souvislostech.

Doba se od dětství nás, dnes už dospělých, značně proměnila. Zatímco my jsme mnozí ještě při studiu trávili mnoho času v knihovnách s papírovými slovníky, encyklopediemi a další odbornou literaturou, dětem dnes stačí rychlé klik-klik. Dnes problémem při studiu rozhodně není nedostatek informací či jejich nepřístupnost, ale naopak: děsí nás jejich obrovské množství a nepřehlednost. Naučit děti kriticky myslet je tedy naprosto zásadním posláním současného školství.

Kdy děti učíme v Be Open kriticky a samostatně myslet? Věříme, že skoro pořád. Pro rozvoj kritického myšlení a poučené a vnímavé práce s texty a informacemi využíváme napříč stupni a předměty metody RWCT (Reading and Writing for Critical Thinking, česky Čtením a psaním ke kritickému myšlení). Stejně tak kritickému uvažování, usuzování a vyvozování významně přispívá i výuka matematiky dle prof. Hejného nebo témata z mediální výchovy, kterým se věnujeme jednak ve spolcích, dále pak v třídních kruzích a také ve světě v souvislostech (1. stupeň) a v humanitním semináři (2. stupeň). 

Děti se od raného věku učí pod své práce a referáty uvádět zdroje, z nichž čerpaly; což je dříve či později donutí zamýšlet se nad jejich kvalitou a důvěryhodností. Právě tímto směrem míří při tvorbě samostatných či skupinových prací hodně pozornosti, a to zejména na druhém stupni. Zároveň reagujeme na nové výzvy a v různých předmětech dětem ukazujeme možné využití nástrojů umělé inteligence, nejen nejznámějších velkých jazykových modelů (např. ChatGPT, Copilot, Gemini).

Pevně věříme, že energie vložená do těchto metod výuky, které jsou pro učitele zpravidla pracnější než frontální výklad, se nám jednou vrátí. Neboť kritická práce s informacemi je dovednost a je třeba ji rozvíjet. To, co v současném světě zahrnutém nejrůznějšími mediálními sděleními nejvíce potřebujeme ke spokojenému životu, je právě kritické myšlení, rozlišování pravdy od lži, podstatného od malichernosti. A my přejeme spokojený život nejen dětem, ale i sobě. Ony budou jednou také dospělými a budou společně s námi o tomto světě a jeho podobě spolurozhodovat. Jejich zdravé sebevědomí a poučená práce s informacemi jsou proto klíčové. 

Ať už zmíníme volby nebo přízemněji běžný každodenní život, pro současnou dobu se v něm především potřebujeme vyznat a na základě svých znalostí a dovedností (si) dobře volit.

Získává odvahu komunikovat v cizích jazycích a překonávat nejen jazykové bariéry.

Tento bod je v něčem konkrétnější než jiné, zaměřený na velmi praktickou a snadno ověřitelnou dovednost: porozumění cizím jazykům a jejich aktivní používání. Oba tyto aspekty považujeme v současném globalizovaném světě za velmi podstatné, a proto se také děti v naší škole anglicky učí už od 1. třídy. Druhý cizí jazyk potom s ohledem na různorodé talenty dětí a častou nenávaznost v rámci středního školství přidáváme v 8. ročníku. Z důvodu celosvětového rozšíření a přístupnosti v základní úrovni studia jsme jako druhý cizí jazyk zvolili španělštinu.

Ve výuce jazyků se zaměřujeme především na komunikaci a praxi. Nechceme, aby děti pouze uměly vyjmenovat gramatická pravidla, ale aby byly schopny aktivně jazyk používat: mluvit, sledovat filmy, číst články, a mohly tak pro svůj rozvoj i zábavu využívat nejen zdroje české, ale i ty cizojazyčné. Právě to otevírá okno do světa a mění náš pohled často uzavřený ve vlastní kultuře. A jak zaměření na komunikaci ve výuce prakticky vypadá? Angličtinu, jak jsme již zmiňovali, učíme již od 1. třídy – tam jsou hodiny zcela přirozeně hravé a komunikativní. Od 2. třídy přichází opora v učebnici a pracovním sešitě, neboť gramatická pravidla si jistou strukturu vyžadují, hravosti a komunikace však neubývá. Od zelené třídy (4. a 5. ročník) pak nastupují v angličtině ranní kruhy, které na druhém stupni pokračují a ještě se k nim přidává využívání angličtiny v hudebním a výtvarném kurzu. 

Děti v Be Open v 9. ročníku zpravidla v angličtině dosáhnou úrovně B1, což nám potvrzuje každoroční národní testování i Cambridge testy, v jejichž absolvování děti podporujeme. Průběžně organizujeme zkušební Cambridge testování, aby děti zjistily, jak na tom jsou z hlediska komplexního formálního testování, a nabízíme také doprovod k ostrému testu. Vnitřní motivaci přispívají také organizované výjezdy na Britské ostrovy, při kterých děti přičichnou k autentickému cizojazyčnému prostředí a kromě výletů zažijí i tamní školní výuku. 

Jsme si vědomi, že střet s cizojazyčným prostředím i odlišnou kulturou je pro většinu z nás zpočátku náročný. Věříme však, že překonávání strachu při komunikaci v cizích jazycích nám mnohé přináší. Za prvé nás to nutí nebrat se tak vážně a dovolit si ve svých vyjádřeních chybovat. Za druhé bývá tato odvaha následována sladkou odměnou: ať už v podobě nových přátel nebo jen čiré radosti z toho, že se (i když s chybami) domluvím. To vše děti (ale i nás dospělé) učí, že schopnost vykračovat z komfortní zóny v sobě skrývá celou řadu benefitů, a chci-li na ně dosáhnout, musím sebrat odvahu a pustit se po hlavě do nových činností či (nejen jazykově) nových prostředí. To, co získám, zpravidla významně předčí obavy, které jsem musel překonat. A právě to přejeme našim dětem: odvahu poznávat svět!

Úměrně svému věku aktivně a zodpovědně využívá moderní technologie.

Technologie jsou dominantou dnešního světa. Rozvíjí se rychlostí, jakou jsme dosud nezažili, a v případě umělé inteligence (artificial intelligence, AI) zatím ani nedokážeme říci, jak rychle a jakým směrem se bude dále vyvíjet. Výzev v oblasti moderních technologií však zažíváme daleko více, než představuje jen AI. Denně jako společnost řešíme to, aby se děti dokázaly odtrhnout od mobilního telefonu, počítače, sociálních sítí, her, …. Na děti, rodiče, školu i celý svět zkrátka dopadá vliv technologií s velkou razancí, se vším pozitivním i negativním, co překotný vývoj přináší. A my musíme reagovat – rychle, ale přece s rozvahou. Všichni se zřejmě shodneme, že technologie musí sloužit nám, ne my jim. Ale jak to udělat?

Myslíme si, že klíčové je rozumět tomu, co pro nás mohou technologie udělat pozitivního, jak nám mohou pomoci a čím nás naopak mohou ohrožovat, kdy už nás zotročují. Proto se děti s tablety, počítači, dotykovými displeji a dalšími technologiemi regulovaně setkávají již od 1. třídy, i když leckdy jen ve skupinách či zprostředkovaně skrze své průvodce. Poměrně brzy zavádíme také práci s Učebnou Google a školním informačním systémem Edookit. Nejprve dobrovolně, od 4. třída pak již zcela systematicky. Ačkoli děti v tomto věku zpravidla již hravě ovládají svůj mobilní telefon, zodpovědná a organizovaná práce s různými výukovými nástroji a zdroji se jim zdaleka tak snadno nepoddává. Víme, že digitální kompetence žáků musíme cíleně rozvíjet, napříč ročníky a předměty. Mnohdy trvá i několik let, než si děti sadu našich školních nástrojů osvojí tak, aby jim mohly každodenně sloužit. Když to ale zvládnou, významně poskočí v samostatnosti, sebeorganizaci i organizaci svého učení. 

Kapitolou pro sebe sama je dnes všudypřítomné téma AI. I my dospělí se učíme, jak ji využívat efektivně, zodpovědně, zkrátka poučeně. Pomáhá nejen nám, průvodcům, s přípravou na vyučování; do jejího využívání se snažíme postupně uvádět také děti. Proto spolupracujeme s neziskovou organizací AI dětem, která nám je tím nejlepším partnerem při zkoumání tohoto světa. Jde s námi od prvních krůčků v létě 2022, kdy téma AI ještě znělo jako hudba (daleké) budoucnosti, až po současnost, kdy učíme s AI pracovat své žáky. Záleží nám na tom, aby děti umělou inteligenci nevyužívaly jen jako efektivního tvůrce vlastních prací, jednoduše aby AI nemyslela za ně, ale aby po ní sahaly spíše jako po poradci, tvůrci osnovy při vlastní kreativní tvorbě. 

Přejeme nám všem, ať nám technologie slouží a ať se nám daří držet s nimi krok a případná rizika dobře předvídat a včas na ně reagovat. Technologiím zdar!

Spolupracuje s druhými, chápe a využívá výhody spolupráce, přijímá svůj díl zodpovědnosti za společné dílo.

Spolupráce. Všichni ji denně zakoušíme ve svých životech: v rodině, v práci, ale i ve volném čase, např. v týmovým sportech. Víme, že je důležitá. Klademe si ale běžně otázky, jací jsme my sami jako spolupracovníci? Umíme efektivně pracovat společně s někým dalším? Nebo se přetahujeme, jeden pracuje více, jiný méně? Chceme vše řídit? Nebo se naopak vezeme? Přenecháváme rádi zodpovědnost někomu jinému? Využíváme dobře silných stránek každého z nás? Co od nás vlastně spolupráce vyžaduje? 

Víme, že když všichni táhnou za jeden provaz, práce jde od ruky snáz. Důraz na spolupráci je ve všech inovativních školách a přístupech velký a Be Open není výjimkou. Principy spolupráce si jednoduše musíme osvojit. Děti od raného věku pracují ve skupinách, týmech, vedou společné projekty. Část dovednosti spolupráce se tak učí přirozeně: jak procesem samotným, tak i zpětnou reflexí toho, co se dařilo, co ne a proč, co bych příště udělal/a jinak, co bych od spolužáků potřeboval/a. 

Chceme-li však spolupracovat uvědoměle a zodpovědně, je dobré to trénovat i řízeně. Líbí se nám poučka, že o skutečnou spolupráci se jedná, když mezi dětmi existuje pozitivní vzájemná závislost. Když je úkol navržen tak, že skupina zvládne více než jednotlivec. Proto v rámci tréninku a pochopení této výhody spolupráce pomalu zapojujeme i práci s rolemi. To znamená, že žák někdy má ve skupinové práci takovou roli, která mu vyhovuje více (např. zapisovatel), jindy roli, která může jít proti jeho přirozenosti (např. průzkumník či prezentátor). Takovýto trénink přináší dětem přinejmenším 3 benefity: všichni se musí zapojit (tedy eliminujeme „únikáře“), každý se soustředí jen na část úkolu a o to důkladněji to může dělat a každý se musí snažit kvalitně odvést i práci v roli, která mu nesedí. Každý má zodpovědnost za určitý jasně daný díl úkolu a učí se ji přebírat. Všechny kroky jsou na sobě závislé. A děti pak mají ze společného úspěchu radost!

Právě zodpovědnost je tím, co se v dnešní vším přetížené společnosti občas trochu ztrácí, a přitom je bytostnou součástí spolupráce. Věříme, že když se každý naučí dělat poctivě tu svou část a bude si uvědomovat naši vzájemnou propojenost a závislost, budeme jako společnost nejen umět lépe spolupracovat, ale budeme i zodpovědnější a vůči sobě navzájem ohleduplnější.

S respektem přijímá i dává konstruktivní zpětnou vazbu, vnímá ji jako příležitost k sebepoznání a k dalšímu rozvoji.

Může se to zdát až neuvěřitelné, ale děti, které se odmalička učí dávat a přijímat konstruktivní zpětnou vazbu a jsou neustále ubezpečovány, že se taková zpětná vazba týká jejich činů, nikoli jádra jejich osobnosti, mohou v této dovednosti velmi brzy předstihnout mnohé dospělé. 

U dospělých, kteří v průběhu svého života získali a upevnili si různé návyky, může být tato dovednost, včetně související práce s chybou, často velkou výzvou a jakýkoliv posun pak výsledkem tvrdé práce sama na sobě. I proto věříme, že má smysl cíleně se na dávání a přijímání zpětné vazby zaměřovat již u malých dětí. Děti se v našem systému výuky už od školkového věku učí, že chvíli trvá, než si něco osvojí, a práce, kterou na tom postupně odvádějí, nijak nesnižuje jejich lidskou hodnotu, naopak překonávání překážek patří k životu. Děti se postupně učí přijímat pomoc i konstruktivní kritiku a využívat je. 

Od samého začátku školní docházky si děti za pomoci kritérií vyhodnocují, jak se jim zdařila vlastní práce či jak se práce zdařila spolužákovi, a rovněž s oporou v kritériích se učí si zpětnou vazbu navzájem dávat a přijímat (sebehodnocení a vrstevnické hodnocení). Soustavně se v tomto procesu zdůrazňuje, že všichni společně pracujeme na zdokonalování svých kompetencí a žádný jiný důvod tato zpětná vazba nemá. Klíčem pro to, abychom dokázali zpětnou vazbu dávat co možná neutrálně a pak ji také bez nežádoucí emoční nadstavby přijímat, je užívání popisného jazyka a maximální věcnost.

To celé se významně odráží v našem systému hodnocení. Zkušenosti načerpané dáváním a přijímáním zpětné vazby v průběhu roku děti zúročí při čtení průběžného slovního hodnocení, v práci s Open kartami, se škálami, které jsou podkladem k čtvrtletním individuálním rozhovorům a tripartitám, i v rozhovorech a při tripartitách samotných. 

Věříme, že právě častá zpětná vazba, přijímaná i dávaná, je cestou, jak mohou děti lépe poznat samy sebe, silné a slabé stránky své i ostatních a účelně s nimi pracovat ve prospěch celku. Zdravé dávání a přijímání zpětné vazby zvyšuje sílu, životaschopnost i odolnost celé společnosti.

Vnímá pocity a emoce své i druhých, učí se je pojmenovat a vědomě s nimi pracovat.

Určitě nejsme jediní, kdo děti od malička vede k práci s emocemi. Naopak. V současné době dokonce už pro děti předškolního věku existují nejrůznější běžně dostupné hry, speciální plyšáci či kartičky, které dětem pomáhají dát najevo, co cítí, pojmenovat své emoce. 

Nejsme stroje a naše emoce, které si všichni ráno do školy přinášíme ze svých domovů, jsou něčím, co silně ovlivňuje naše další fungování: schopnost soustředit se, učit se, spolupracovat s ostatními, brát či nebrat si věci osobně, tedy jednat či nejednat konstruktivně.

Na emoční rovinu dětí a schopnost spolupráce cílíme z několika stran. K celkovému naladění třídy do nového dne a vyrovnání toho, s čím do školy přicházejí, slouží ranní třídní kruhy. Mírně se liší podle věku – vlídné povídání, sdílení, diskuse nad aktuálním tématem, hra pro zasmání, tleskací hra k propojení hemisfér, nejrůznější opakující se rituály –, ale cíl je stále stejný: uvědomit si, že teď jsme tady ve škole a společně se chystáme objevovat a učit se. 

Další prostor pro rozvíjení třídních kolektivů, tedy skupin lidských bytostí s mnoha různorodými a leckdy nesourodými emocemi, nabízí na druhém stupni středeční a páteční odpolední třídní kruhy, které využíváme pro plánované aktivity z oblasti primární prevence, kariérového vzdělávání či osobnostně sociálního rozvoje i pro společné řešení nejrůznějších přání a potřeb jednotlivců či třídy. Ve společných diskusích je emoční složka vždy silná a děti potřebují více či méně pomáhat s tím, aby si dokázaly říci, co cítí, co potřebují, aby se vzduch mohl pročistit a ve třídě bylo všem co možná nejlépe.

Zpracováváním emocí, jejich chápáním a usměrňováním děti provázejí jak třídní učitelé, tak i všichni ostatní přicházející do výuky. A vyvstane-li někde „trabl“ větší, zapojí se aktivně i výchovná poradkyně či školní psycholožka. Naši průvodci dobře vědí, že pro efektivní učení je zapotřebí bezpečné prostředí, a do doby, než si jej ve třídě společně s dětmi nastaví, jsou veškeré pokusy o rozjezd učebních aktivit marné.

Závěrem poznamenejme, že podobný metr jako na děti máme i na dospělé. Snažíme se k sobě navzájem chovat s pochopením a zároveň být upřímní a otevření. Přejeme sobě i společnosti, aby takových vnímavých ostrůvků bylo více a více!

Chová se zodpovědně a s respektem k lidem i věcem ve svém okolí.

Třináctý bod profilu vychází z přesvědčení, že naučit se zodpovědnosti a respektu vůči sobě, vůči ostatním lidem kolem a také vůči prostředí, v němž žijeme, je pro tak zalidněnou planetu, jako je ta naše, naprosto klíčové.

Pro dospělého, který (v různé míře) zná svou pozici ve světě, by měl být ohled na vše kolem samozřejmý; dítě ale ve strachu, že ztratí přízeň dospělých, mnohdy jen nerado přiznává, že něco rozbilo, nechtě znehodnotilo, zapomnělo, nesplnilo atp. Klíčem k tomu, aby děti i ve školním věku zůstaly upřímné a vůči ostatním pečující a ohleduplné, je bezpečné prostředí, soustavná laskavá péče na straně jedné a jasné hranice a důsledky na straně druhé. A my se právě o takové vymezování „herního pole“ v Be Open dennodenně snažíme. 

Děti jsou od první třídy vedeny k otevřenosti, k možnosti obracet se na ostatní s žádostí o pomoc. Dospělí se nehroutí z toho, když se něco stane, ale snaží se dětem vytvořit takové prostředí, např. v třídních kruzích, v němž děti vyjdou s pravdou ven a společně se spolužáky i dospělými v podporující skupině hledají nápravu. Ve velmi těžkých situacích jim jsou podporou i výchovná poradkyně či školní psycholožka.

Podobně jsou děti například ve skupinové práci naváděny k reflexi, aby se učily chápat, že když pracují společně, tak spoluzodpovídají za dílo všech a nejen za svůj malý díl. Ke zodpovědnosti a vnímavosti vůči prostoru pak přispívají různé drobné pravidelné, ale důležité úkoly, které děti v péči o svůj prostor, tedy svou třídu, zastávají: mazání tabule, rovnání poliček, zalévání květin atp.

Pozornost vůči vlivu jednotlivce na celek ve velkém měřítku nasměrovává především naše spolková činnost (zejména komunitní a environmentální spolek), ale také akce jako Ukliďme Česko či různá témata tohoto typu probíraná ve světě v souvislostech na prvním stupni a v humanitním i přírodovědném semináři na tom druhém.

Naplňování tohoto bodu profilu možná ještě více než v případě jiných bodů spočívá na bedrech školy i rodiny současně. Vzorce, které platí doma, si dítě přináší do školy a naopak. Vyjděme tedy společně směrem k světu, kde se lidé nezříkají své zodpovědnosti a umí být ohleduplní k sobě samým, lidem kolem i k všemu živému a neživému.

Aktivně přispívá k fungování třídního a školního společenství, zapojuje se i do řešení náročných situací.

My dospělí už víme, že mnoho věcí v životě se neděje samo a je třeba na nich pracovat. A je to tak i s lidským společenstvím: má-li být dětem ve třídě a ve škole dobře, potřebují provázení při ladění třídních kolektivů, při dávání a přijímání zpětné vazby, která nám pomáhá třídu harmonizovat, i při řešení problémů či při podílení se na chodu školy, např. prostřednictvím školního parlamentu.

Reflexe spolupráce, třídní kruhy, preventivní programy, sdílená péče o prostor – to vše děti učí chápat svou roli v rámci většího celku. Svým zvědomovaným fungováním v třídním kolektivu i ve společenství školy si děti postupně uvědomují, že nejsou jen pasivními příjemci situací, ale také aktivními tvůrci. 

Třídní kolektiv je často první veřejné prostředí, kde se děti učí interagovat ve větší skupině, dozvídají se hodně o sobě i o ostatních. I proto si kolektiv zasluhuje velkou péči a vnímavost dětí i dospělých. Zdravý kolektiv musí být bezpečný, měl by přijímat všechny své členy, citlivě je regulovat a je žádoucí, aby byl schopen seberegenerace, když se něco nepříjemného stane. Děti postupně v průběhu své školní docházky lépe a lépe vidí, že za kvalitu třídního kolektivu jsou odpovědni všichni, kdo jsou jeho součástí. V tom jim, zejména v třídních kruzích, pomáhají jak průvodci, tak i výchovná poradkyně, případně školní psycholožka.

Školní kolektiv už je širší, pro děti méně zřetelně ohraničený, ale přece existuje. V Be Open, kde se jedná o stovku dětí, je na něj kladen značný důraz. Navenek to je vidět například na pravidelných měsíčních celoškolních shromážděních, v menším pak ve spolcích, kde se učí spolupracovat děti od 4. do 9. třídy, nebo i při nejrůznějších akcích, například při vánočním jarmarku. Na fungování celého školního společenství se pak děti mohou podílet také prostřednictvím školního parlamentu. V malém se učí, že má smysl mluvit o tom, co chtějí změnit, a že vždy mají alespoň nějakou šanci uspět. A pokud ji skutečně nemají, dozví se to právě tehdy, když se odváží téma otevřít. Školní parlament Be Open například řeší společné využívání hřiště v parku Pilská či organizaci celoškolního Tržiště, oblíbené hry na život fiktivního města ve vybraném období.

Společenství naší čtvrti – na tu cílí náš komunitní spolek. Děti se tu učí chápat, že ani jako škola nejsme izolovaní, jsme součástí prostoru, čtvrti, kde žijí nebo pracují další lidé, s kterými se také navzájem ovlivňujeme. Můžeme pro ně něco udělat, můžeme se pokusit zorganizovat nějakou akci, která třeba potěší ostatní, nebo ovlivnit to, jak prostor vypadá. Pochopení posledně jmenovaného rozhodně slouží i akce jako Ukliďme Česko či Zažij město jinak.

Zkrátka fungování jakéhokoli společenství si vyžaduje pozornost a péči. Zrcadlově k dětem i my dospělí v Be Open máme nástroje, jak se společně ladit: vzájemné návštěvy ve výuce, porady, pedagogické rady či letní teambuilding. Na úrovni škola – rodiče pak aktivně funguje školská rada, která je platformou pro diskuse mezi zástupci rodičů, pedagogického týmu a zřizovatele.

Rozumí tomu, že každý člověk se svým dílem podílí na podobě světa a života v něm. Vnímá význam své role ve společnosti.

Roli a odpovědnost každého žáka ve větším společenství, například v třídě či škole, jsme dosti detailně probrali již v bodech 10 (zodpovědnost za společné dílo) či 14 (fungování společenství). Nyní se můžeme na vztahování se i k většímu celku podívat spíše z hlediska školy. ZŠ Be Open je jednoznačně součástí místa, tedy Prahy 14, konkrétněji Hostavic, je také součástí společenství škol, nedílnou součástí pražského a českého školství. Z toho vyplývá i role naší školy i naše (spolu)zodpovědnost. 

Snažíme se, jak nejlépe umíme, podílet se na životě Prahy 14. Pořádáme volnočasové aktivity (např. sport, keramika, vaření), na které mohou docházet jak děti z naší školy, tak i děti z přilehlého okolí. Zapojujeme se do akcí, jako jsou Ukliďme Česko či Zažij město jinak. V rámci činnosti spolků jsme uspořádali například swap (výměnný bazárek) či filmový festival. Nejen pro naše rodiče pořádáme rodičovské kavárny vedené odborníky z různých oblastí. Dětem a rodičům z Be Open nabízíme účast na společných výletech, sportovních turnajích, dnech deskových her a dalších komunitních akcích. 

Své role jsme si vědomi i v celku základních škol v České republice. Rádi se účastníme akcí napříč inovativními školami, v rámci kterých si můžeme sdílet, co nám funguje, co ne, co můžeme sami nabídnout, čím se inspirovat a také co třeba po konzultaci s ostatními opustit. Jednou z těchto aktivit jsou kulaté stoly pořádané organizací Začít spolu: na jaře 2025 budeme jedním z hostitelů pro návštěvníky z dalších inovativních škol právě my. Kromě toho někteří naši průvodci také sami lektorují, čímž přispívají pedagogickým pracovníkům napříč Českou republikou. Sdílejí takto své zkušenosti například v tématech čtenářství a pisatelství (Čtením a psaním ke kritickému myšlení), tandemové výuky, formativního hodnocení či kariérního poradenství.

Věříme, že pokud takto smýšlíme na úrovni školy i jednotlivých průvodců, vidí a následují náš vzor také naši žáci. Nejen z činnosti spolků je patrné, že jak menší, tak i větší projekty mnohých z nich dokážou překročit hranice naší školy. To dodává odvahu dalším a děti se postupně pouštějí do stále větších výzev. Po krůčcích se tak ve společenství stávají lidsky i občansky aktivní.

Přijímá změnu jako trvalou součást svého života.

Svět byl proměnlivý vždy, nicméně už století dvacáté, a natož to dvacáté první vykazuje změny zcela turbulentní. Dotýká se to citelně nás, dospělých lidí, a ještě daleko intenzivněji našich dětí, žáků, křehkých mladých lidských bytostí, které hltavě a vzhledem k věku mnohdy i bez hlubšího zamyšlení nasávají vše kolem. Zcela nezbytně tedy musí na změnu situace reagovat jak výchova v rodině, tak snad ještě intenzivněji vzdělávání a výchova ve škole.

Zatímco ještě před sto lety bylo obtížné se k informacím dopracovat – zdaleka ne každý měl doma knihy, natož encyklopedie, slovníky či učebnice cizích jazyků –, a proto bylo třeba si toho ve škole co nejvíce zapamatovat a naučit se, dnes máme problém spíše opačný. Děti jsou už od mala zahrnovány velkým množstvím informací, u nichž navíc mnohdy není jisté, zda jsou relevantní a důvěryhodné, a ony se musí především naučit se jimi probrat, poznat jejich kvalitu, nenechat se zavalit. Už to samo proměňuje způsob výuky: méně memorování, více různorodé práce s texty a dalšími zdroji. 

Navíc se změnami a jejich rychlostí vysoce pravděpodobně nejsme u konce. Velkou neznámou pro nás představuje AI, umělá inteligence. Víme, že toho mnoho umí (a ještě více umět bude), že ji lze dobře využívat, ale i zneužívat. Pro školství i celý svět je pozitivní a stejně tak i negativní výzvou. Dozajista bude v dalších letech zasahovat do způsobu výuky, do toho, jak budou naše děti tvořit, jak budou využívat vlastní kreativitu ve spolupráci s AI a neméně také třeba do oblasti volby povolání. 

Již nyní můžeme ve výuce vidět stopy současné proměny světa a naši snahu o průběžnou adaptaci. Naše třídní kolektivy na změně stojí: vzhledem k tomu, že pracujeme s dvojročími, děti se u nás více než v jiných školách setkávají s proměnou kolektivu a třídních průvodců a učí se tak na změnu adaptovat a těžit z ní. Na druhou stranu to není princip ojedinělý, např. britské školství pracuje s každoroční obměnou kolektivů a třídních průvodců už dlouhá léta. Tematicky se pak na proměňující se prostředí snažíme co nejvíce reagovat ve světě v souvislostech a v přírodovědném i humanitním semináři. Nejen v těchto předmětech se děti setkávají s přímou prací s AI: v rámci příprav prezentací, lapbooků či referátů se učí vědomě využívat možnosti AI, učí se nevěřit jí slepě, udržet si vlastní přemýšlení a pátrání po informacích, ale využívat ji jako jeden z možných a v mnoha ohledech i kvalitních zdrojů. Učí se v ní najít účinného pomocníka, nikoli neomezeného pána. Obdobně bychom mohli psát o dalších nástrojích patřících k rozvoji digitálních kompetencí. 

Život zkrátka je změna! ZŠ Be Open už v duchu této filozofie vznikla: a proto na naši Montessori školku nenavázala Montessori základní škola, ale škola, která si sice leccos z Montessori principů zachovává, ale která jde svou vlastní cestu odpovídající požadavkům současné doby. Pro takové hledání a usazování té nejvhodnější cesty je zásadní nejen pevné jádro, ale také otevřenost a připravenost k citlivým změnám a úpravám. Příkladem nástroje, který nám umožňuje nenásilně reagovat a cizelovat naši vzdělávací koncepci, může být právě profil žáka. Profil nám pomáhá vytyčovat, co je pro nás aktuálně ve výuce nejdůležitější, a je natolik pružný, že jej můžeme v průběhu let postupně upravovat. Verze, s níž jste se nyní seznámili, lze označit jako 2.0 a je výsledkem přibližně ročního procesu revize, do kterého se zapojil celý průvodcovský tým.